Začalo to tak že se mi zatoulala moje kočička Matilda.Bylo my to moc líto že utekla a týden po tom se mě rodiní známí zeptaly jestli nechci jednoho rezavého kocourka dostali dva a jeden jim zbyl.
Tak jsme souhlasily.Byla jsem zase šťastná,ale na Matildu jsem pořád myslela.Svého nového miláčka jsem chtěla pojmenovat Garfield , ale maminka mi řekla že Zrzek by bylo hezčí a babička si to taky nemohla zapamatovat.Tak jsem souhlasila a pokřtili jsme ho jménem Zrzeček.
Chvíle s ním byly vždy tak krásné a radostné. vždy jsem přišla ze školy a hned jsem letěla k babičce za Zrzkem. On zůstával u ní doma ,aby u nás nebyl sám a taky aby neutkl.To je totiž u koťátek běžné. Rádi zkoumají své okolí až se zatoulají.
Dny běžela a Zrzek rostl a rostl. Vžydcky když jsem si ho donesla k nám tak jsem dala salámek a teplé mlíčko , to má nejraději, a pak si vyskočil na postel chvili si se mnou hrál a byl tuhej y)usnul). Kolikrát s sebou začal ze spaní strašně škubat , řeknu vám to byla hrůza se na to dívat jakoby mu někdo ubližoval.
A tak dny , týdny plynuli až z něj vyrostlo takové odrostlé klubíčko, co si sice ještě sem tam hraje, ale taky už trošku dospívá.Už spával na půdě v teplém seně , bydlíme totiž na vesnici a přece nebudu kočku trápit zavřenou doma.
Také jsem se o něj už nemusela tak bát protože se vracel domů a byl v pořádku.tak to šlo dlouho až jednoho dne jsme ho všichni volali a nepřišel.To jsem si řekla že to ještě nic není že je s kočkama (a to se nestalo poprvé že by na den zmizel) ale přece jsem si o mého miláčka začala dělat obavy.
Když nepřišel ani na další den a ani na třetí už jsem věděla že to není v pořádku. Plakala jsem kvůli tomu, protože se mi po něm stýskalo a měla jsem o Zrzka strach. Všude jsem ho hledala pořád volala.
Bála jsem se že mi ho někdo navžy vzal a nebo se ztratil, a ještě ůř když jsem se dozvěděla že myslivci mají dovoleno střílet kočky. To mi řekl táta , který se bavil v hospodě s myslivcema kteří prý nějakou kočku zastřeili.
Nebylo by to totiž poprvé co by se mi ztratila kočka. Matilda o které jsem se zmínila výše se mi toiž ztratila a i kocour před ni Štístko se jmenoval.Neutekli ode mne, protože bych se o ně špatně starala to vám hned říkám. Měli se jak v sedmém nebi. Každý den mlíčka a jídla měli jenom jak si usmyslili a o péči ani nemluvím.
Řekla bych že utekli k nám na ulici do takzvané stodoly kjednomu pánovi a paní , kteří jsou velmi sympatičtí. No tak ti měli přes patnáct divokých koček a řekněte kterýmu kocourovi nebo kočce by se nelíbilo kdyby měli tolik kamarádů a partnerů na výběr.No a od té doby už jsem je neviděla.Samozřejmě jsem také plakala když jsem je ztratila , protože já už jsem od malička do zvířat blázen.Byla bych skopna pro ně udělat skoro všechno na světě.
A asi také proto chci být veterinářkou a doufám že mi to vinde.No ale dost řečí teď zpátky k příběhu mého nebožátka Zrzečka.Už jsem ztratila všechny naděje že se Zrzek vrátí.A ještě k tomu když jsem Zrzka dostala tak rodiče říkali že jestli mi uteče i on tak už další kočku mít nebudu .
někdy se mi po něm tak stýskalo že jsem se málem rozbrečela i ve škole.Byl to 13 nebo 14 den co se ztratil. Škola končila jako obvykle a já jsem jako obvykle chodila do francouzštiny .jenže jsem tam vždycky zhruba hoďku čekala protože mi začínala ve tři a já už jsem tam ve dvě byla.
Tak jsem se procházeli po náměstí smutná a unavená.Když v tom mi zavolala babička , ta mi málokdy zavolá.zvedla jsem telefon a řekla obvyklé slůvko PROSIM, nejdřív babička mluvila o nějakých nepodstatných věcech už ani nevím o jakých a pak řekla tu větu.Cituji " Lucko neuvěříš co se stalo ZRZEK SE VRÁTIL "mě v tu dobu vytryskly slzy z očí a bylo mi jedno co by si o mně lidi říkali.
Já nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem tak šťastná a cítila jsem se jako ten nejšťastnější člověk ve vesmíru.A slzy mi tekly i teď když jsem si na to vzpoměla a jsem ráda že mám takouvou krásnou kočičku.
Už jsem jenom musela počkat až mi skončí Francouzština což nebylo lehké né že by mě nebavila , ale zkuste si takovouhle situaci zažít. Když jsem přijela autobusem domů a hned jsem za ním letěla vzala jsem si ho domů kde byla máma ,která už o tom vědělaa zanesla jsem si ho do pokojíčku tam jsem mu dala nažrat mazlila jsem se s ním tak dlouho jak jen to šlo ,protože pak usnul.
Ano sice byl takový trochu vystrašený protože asi trochu zapomněl ale mě si pamataoval mamky se třeba bál ale mě ne.
Měla jsem šťestí že byl pátek a měla jsem na Zrzka čas celý víkend.Pořád jsem si s ním hrála atd.....Po tomhle zážitku se po týdnu vrátilo zase všechno do normálu.Dny,týdny plynuli a Zrzek zase rostl a já taky.
Nejhorší období bylo kolem dvou let. Chudáček můj maličkej jednou přišel domů a měl doslova rostrhlou kůži za uchem ,úplně mu plandala od ucha a tekla mu z toho krev.Tak jsme mu to s babičkou vydesifikovali a čekali až se to zahojí . Jenže Zrzek si to musel pořád škrábat a tak se mu to ne a ne hojit. Nakonec jsme se stejně dočkaly sice to trvalo hodně dlouho ale bylo to v pohodě.
No a zase se vše bylo tak jak má sice má i těďkom sem tam nějaké odřeniny ale to není tak hrozné.Období klíšťat ho sice neobešlo takže měl poměrě dost klíšťat ,ale pravidelně ho koupu v šamponu proti takovéhle havěti. No a teď píšu tenhle příběh a Zrzek mi spí po pravém boku.A i teď platí to co jsem o něm říkala a to je to ŽE JE TO MŮJ MILÁČEK A JÁ HO NIKDY NEPŘESTANU MÍT RÁDA Ať SE CHOVÁ JAKKOLIV. :)
podle skutečné události. Jestli zažije tenhle mocný kocourek další dobrodružství tak vy o něm budete vědět co nejdřive.
Náhledy fotografií ze složky Zrzeček
Komentáře
Přehled komentářů
hezký ale i smutný příběh.
stella
ujde to
(Kralicek, 29. 6. 2009 15:12)myslim ze to bylo urcite hrozne obdobi mas to tu pekne
Zrzek
(stella, 28. 1. 2011 21:34)